V dubnovém vydání časopisu Whatnews bylo vedle článku „Proč ženám stále neprochází to, co mužům?“ od Denisy Proškové publikováno moje zamyšlení k dotazu „Proč si účastníci internetových diskuzí dovolují více na ženy než na muže?“.
Pokusil jsem se nejprve rozklíčovat dotaz a zamyslet se nad „lidmi“ v internetových diskuzích. Lidé jsou muži i ženy. A obě skupiny se všeobecně zajímají o skryté i viditelné chyby druhých, aby se nemusely zaobírat těmi vlastními. Ženy jsou ale aktivnější v diskusích na internetu u témat jako vzhled, výchova, výživa, partnerské problémy apod. Ženy na internetu to proto velmi často schytají právě od jiných žen.
Proč si tedy ženy dovolují na ženy ve veřejném prostoru?
Ženy se obecně snaží více přizpůsobovat tomu, co se obvykle prezentuje jako ideál, srovnávají se s tím a porovnávají se samy mezi sebou. Když se jim nedaří ideálu dosáhnout, trápí se, jsou zklamané, nebo naopak závidí těm, kterým se něco podobného povedlo. Zlobí se pak na sebe nebo na druhé. Nedostatečnost vyvolává pocit méněcennosti. A slabý pocit vlastní hodnoty je možné posílit prostřednictvím devalvace druhého. Ztrapňováním, urážením nebo zesměšňováním lze ponížit druhé, což napomáhá idealizovat si sebe.
Paradoxně to vede i k tomu, že jsou kritizovány i ženy, které selhaly, jsou viditelné a k nedostatku se otevřeně přiznávají (typické komentování XXXL modelek, svobodných matek apod). Tyto nezdary připomínají vlastní selhání, které se často nedaří vyřešit. Bezmoc vede k agresi. Pro ženy bývá často problém pracovat s pocity zlosti a hněvu. Podobné emoce byly ve výchově žen dlouhodobě spíše tabuizovány a jejich projevy zvnějšku potlačovány. To ale neznamená, že je ženy nepociťují. (Na tomto místě je dobré si připomenout, že zdravá agrese a hněv pomáhají například udržet a chránit si hranice.)
Anonymní prostředí internetu obecně dává možnost uvolnit průchod frustraci a aspoň na chvíli ze sebe mít dobrý pocit. I když se tak děje na úkor ponižování druhého.
Domnívám se, že muži si často ani nedovedou plně představit krutost „babince“ a „slepičárny“ (viz přání některých žen nepracovat v ryze ženském kolektivu). To potvrzuje i zjištění, že 80 % šikany na pracovišti tvoří šikana žen vůči ženám. (Zdroj: Nathalie Martinek, Ph.D. a The Workplace Bullying Institute.)
V době, když jsem článek do časopisu psal, na mě na Facebooku vyskočila reklama na pánské spodní prádlo značky Lelosi. Komentáře pod fotografií modela byly většinou od žen a některé skutečně vulgární. Akorát jedna se pozastavila a napsala, že kdyby to psali muži, tak už by z toho byla zase „aféra“.
Jestli vás článek inspiroval k zamyšlení a máte zájem se některému tématu věnovat osobně, kontaktujte mě e-mailem boris@borisstepanovic.cz nebo telefonicky na +420 605 722 592. Bude mi ctí se s vámi potkat a doprovázet vás na cestě k hlubšímu sebepoznání a sebepřijetí. Příspěvky prošly jazykovou korekturou a jsou psané bez pomoci AI.
Mohlo by vás také zajímat: Příběh třetí: „Has i to, co tě nepálí?“ aneb dobří lidé mezi námi.