Zlepšování a zdokonalování by se nemělo stát neutichající nespokojeností se sebou samým.
Neustálý tlak na „sebezdokonalování a sebezlepšování“ působí, dle mého názoru, na mnohé spíše nátlakově a vyvolává výčitky, pocity nedostatečnosti a rezignaci. Zejména pro mladší generaci mi přijdou příspěvky v médiích jako Instagram, LinkedIn, Facebook, „business“ periodikách, motivačních seminářích atd. jako nelítostný bič, který je neustále mrská a odhání od vnitřního klidu, zdravého sebeocenění, spokojenosti se sebou, k nejistotě, křeči, tlaku na sebe a perfekcionismu.
Všechno chce svůj čas, i seberozvoj
Většina změn v životě si vyžaduje čas na jejich zpracování. Nic nejde obejít nebo přeskočit. Přijde mi, že autory některých knížek ukážou jenom zlomek své vlastní cesty a slibují zkratky. Může se pak stát, že se vlastně schováváme za nové rutiny a návyky. Období nejistoty, hledání a tápání je často nahrazeno rychlým přebíráním nových návyků bez zvažování jejich užitečnosti a smyslu pro naši osobnost a život. Úspěch tak vypadá rychlejší a jaksi elegantnější. Ale je to skutečně úspěch?
Respektování vlastních limitů
Touha, že se chceme „zlepšovat“ v sobě skrývá náhled, že se nám náš současný stav nelíbí a není pro nás dostatečný. Proč? Kdy budeme spokojeni, když se pořád vynořují nové a jiné zaručené tipy, knihy, semináře, víkendy, techniky, soustředění… Často se v celém procesu zapomíná na specifika každé osobnosti. Nemůže být každý stejný, ale je možné akceptovat vlastní schopnosti, možnosti a jejich limity a hranice. To může být základem realistického náhledu na sebe a sebeakceptaci.
Mohlo by vás také zajímat: K čemu je dobré bilancování?