Odvaha přiznat si chybu je zkouškou odvahy i toho, jak jsme sebevědomý ve chvílích, kdy bychom mohli přepadnout pocitu nedostatečnosti. Je dobré uvědomit si, že jedno selhání nás nedefinuje ale spíše je výsledkem události a má svoji pochopitelnou příčinu. Dělat chyby je lidské. Poučit se z nich je povinné.
Příběhy, pro chvíle, kdy začnu vidět svět černě.
Přiznávám, že moji psychiku ovlivňují zprávy z médií, počasí, únava atd. Občas tak, že začnu pochybovat a mít dojem, že vše je jenom depresivní. V takových chvílích mi pomáhá, když si připomenu několik vlastních příběhů, které mě utvrdí v tom, že svět je různorodý ale mám štěstí v tom, že jsem potkal mnoho dobrých, správných a férových lidí. Jeto jeden ze způsobů, jak pečovat o duševní pohodu a nepropadat frustraci. Příběhy jsem sepsal. Když si je připomenu, vždy mi dodají energii a radost. Snad to stejně vyvolají i u vás – i bez motivačních vět.
Tady je příběh čtvrtý:
Další příběh s penězi mi signalizuje, že v této oblasti mám možnost vždy si ověřit, že dobrých lidí je dost nebo …bych si měl konečně začít dávat pozor. Přesvědčit se o tom, že lidi jsou čestní, féroví a dobří se dá někdy i díky (bohužel) tomu, že jsme duchem nepřítomní. Tak jako já jeden večer po práci.
Obchod ve večerní špičce. Nakupuji podle seznamu. Při pokladně řeším body, slevy, papírovou tašku. Platím dvoutisícovkou. Dlouze něco probírám s pokladní. Peníze ukládám do peněženky. Vracím se domů. Dívám se do peněženky. Chybí mi tam tisíc korun, kde jsou? Postupně mapuji celý den a uvědomuji si, že při vydávání mi pokladní dala jenom ty „drobné“. Tisícovku, kterou mi měla vrátit už ne. Váhám co s tím, zní to absurdně a chyba je na mojí straně.
Chybovat je lidské, ale dobří lidé jsou stále mezi námi
Nevzdávám se a volám na prodejnu. Snažím se vysvětlit, že jsem byl nepozorný a předpokládám, že se stala chyba apod. Sám váhám, jestli bych podobnému telefonátu věřil. Vedoucí mě zve do prodejny po ukončení směny s tím, že když bude v pokladně tisíc korun zbývat, tak mi je samozřejmě vrátí. Čekám na ortel, pokladní mě ale čeká na prodejně a vrací mi tisíc korunu. Sama se omlouvá, omlouvám se i já, pamatuji si, že jsem stále něco řešil s taškou apod. Předávám ji velké dobré kafe, které jsem pro ni koupil po cestě. Hodilo se pak k její poznámce „víte, já někdy na konci dne už fakt mohu udělat i takovouto chybu“. To je lidské. Platí to pro nás pro všechny, že udělat chybu je lidské. Uznat a vyřešit ji je někdy až „nadlidský“zážitek. V pozitivním slova smyslu.
Mohlo by vás také zajímat: Příběh třetí: Hasit i to, co tě nepálí?