Moje zamyšlení v dubnu 2023 na Instagramu byla různorodá jako počasí v tomto měsíci. Příslib blížícího se léta přinesla fotografie oceánu. Srovnání jeho vlastností s tím, jak prožívá vztahy moje klientka, ve vás rezonovalo. Ještě jednou děkuji za všechny veřejné i neveřejné reakce.
„Můj vztah je jako oceán,“ řekla klientka na sezení. „S partnerem zažíváme příliv i odliv. Střídá se dobré období s tím horším a má to celé svůj vlastní rytmus. V tom našem oceánu jsou příjemné vody, ve kterých se dá bezpečně a radostně plavat. Ale má i temné hloubky. Ty nás oba s partnerem lákají. Někdy se až polekáme, co všechno se v těch hlubinách skrývá.“ A pak se zasměje: „Ale člověk se zrodil z oceánu, takže jej potřebuje k životu a tak nějak mu vlastně intuitivně rozumím. Akorát někdy se to zamotá… Pak je fajn mít maják, a tím je pro mě terapie.“
A jak to máte vy? Je pro vás vztah oceán, nebo spíše…?
Tradičně jsem se věnoval i těm nepopulárním pocitům. Tentokrát zlosti na sebe samého, když se nedaří tak, jak si představujeme, a musíme zkonstatovat: „Poprvé v životě jsem závislý na tolika lidech. To omezení ve mně vyvolává zlost.“ Někdy si sami dáváme extrémní cíle a spíše děláme, co bychom „měli“. Pak se zlobíme a odmítáme se, když je nedokážeme splnit. Zrovna tehdy by bylo smysluplné se podpořit, přijmout i s omezením. A více si fandit. Často se vidíme přes vlastní negativní prožitky a náhledy na sebe, které jsme získali v dětství nebo během dospívání. Chybí nám realistický pohled na sebe jako na člověka, který může dělat chyby nebo být někdy oslaben. Je náročné přijmout se ve všech protikladech a odstínech a akceptovat je jako svoji součást. Je to práce na celý život.
TIP: Potkat se s vlastními limity může být někdy nepříjemné, ale jenom tak se poznáme ve své jedinečnosti.
Rázně se vymezit větou: „Nemám rád fotbalisty, finanční poradce a motorkáře,“ říká více o nás samotných nežli o těch fotbalistech. Vidět chyby ve svém okolí je obvykle jednodušší než vidět ty vlastní. Často právě to, co nám vadí na druhých, jasně ukazuje, co sami nezvládáme. Nejsme tak obdivovaní a bohatí jako fotbalisté, sebevědomí a obratní jako finanční poradci nebo zkrátka nemáme odvahu žít tak svobodně jako motorkáři. Většinou volíme jednodušší cestu. Mohli bychom si přiznat, že by se nám líbilo žít jiný život a mít jiné vlastnosti, ale na to jsme třeba líní nebo z toho máme jednoduše jenom strach. Tak raději devalvujeme všechny kolem, kteří jsou takoví, jakými bychom v hloubi duše tajně chtěli být.
TIP: Pokud vás na někom něco štve, zastavte myšlenku v okamžiku, kdy začnete odsuzovat. Zamyslete se nad tím, proč vás chování vytáčí. Zkuste odhalit „slepou skvrnu“ ve vnímání.
Chuť pomáhat dětem a chránit je je hezké a ušlechtilé předsevzetí. Když se ale promění na přehnanou péči a snahu držet dítě, mnohdy už i dospělého jedince, dál od nesnází, problémů a komplikací v životě, z ochrany se stává zdroj úzkostí nebo nízkého sebevědomí. Tuto nesmyslnou, ale častou snahu rodičů popisuje Hermann Hesse v mojí oblíbené knize „Siddhártha“ z nakladatelství Argo.
„Který otec, který učitel jej dokázal uchránit od toho, aby žil svůj vlastní život, sám se životem pošpinil, sám na sebe naložil vinu, sám vypil hořký nápoj, sám nalezl cestu? Cožpak myslíš, můj milý, že někdo zůstane této cesty ušetřen? Snad tvůj synáček, protože ho miluješ, protože bys ho rád ušetřil strasti a bolesti a zklamání? Ale i kdybys pro něj i desetkrát zemřel, neubereš mu tím ani ten nejmenší kousek jeho osudu.“
TIP: Přílišná ochrana a péče může působit jako nedůvěra ve schopnosti a síly druhého. Kvůli tomu o nich začne pochybovat, a tak postupně ztrácet důvěru v sebe sama.
Jestli vás článek inspiroval k zamyšlení a máte zájem se některému tématu věnovat osobně, kontaktujte mě e-mailem boris@borisstepanovic.cz nebo telefonicky na +420 605 722 592. Bude mi ctí se s vámi potkat a doprovázet vás na cestě k hlubšímu sebepoznání a sebepřijetí.
Příspěvky prošly jazykovou korekturou a jsou psané bez pomoci AI.
Mohlo by vás také zajímat: Začátek roku… začátek vztahu