Soukromý psycholog často ve své praxi s klienty pracuje na přijetí a nastavení hranic, a tím předchází pocitům jako vyhoření, beznaděj nebo nízká sebeúcta.
Vždy jsem měl odstup od koučování. Kdysi jsem slyšel kolegyni psycholožku, jak konstatuje, že při koučování si „za hodinu může říct mnohem víc než za terapii…i když jsou to blbosti, ale ty firmy to platí…“, tak jsem byl hodně znechucen. Vždy mě mrzí, když člověk musí bojovat s pocitem, že jeho vlastní práci nevěří, ale stejně ji z mnoha důvodů dělat musí.
Může být koučování nebezpečné?
Můj názor na koučování byl ale vždy spíše pocitový a neuspořádaný. Až se mi do rukou dostala kniha „Nesnesitelná rychlost života – Jak zpomalit ve světě, který se řítí kolem nás“, kterou napsal dánský profesor psychologie Svend Brinkmann. Knihu vydalo nakladatelství Portál. Najednou jsem objevil to, co se mi nedařilo vyjádřit a srozumitelně popsat. Kniha mě zaujala hlavně tím, jak odvážně jde proti proudu i v jiných tématech. Názory a myšlenky v ní jsou mi hodně blízké.
A tak alespoň jedna citace: „Nebezpečí koučinku totiž spočívá v tom, že člověku nikdy není dovoleno zůstat stát na místě. Vždy existuje prostor pro zlepšení, a jestliže se člověk nezlepšil, velmi rychle se mu to začne dávat za vinu – protože se dost nesnažil. Poselství zní, že je možné všechno, pokud člověk dostatečně věří a dostatečně to chce. Když se dílo nezdaří, znamená to, že dotyčný dostatečně nezmobilizoval vůli a motivaci.“
Tento citát je zároveň vysvětlením, proč nikdy pod inspirativní a motivační oznámení „nic není nemožné apod.“ nedávám „srdíčko“ nebo zvednutý palec. I v práci s klienty v mojí praxi vnímám, jak složitým tématem jsou hranice. Nastavení těch osobních ale i jejich přijetí zvenčí. Uznat, že SKUTEČNĚ není všechno možné, jakkoliv se budeme snažit nebo vztekat, je někdy dlouhý a náročný proces. Samozřejmě, snažit se situaci měnit je častokrát užitečné i nutné ale to je někdy i přijetí a respektování toho, co je.
Mohlo by vás také zajímat: K čemu je dobré bilancování?